7. Jan Amos K o m e n s k ý (28.3.1592 - 15.11.1670)
Komenský nám ukázal cestu, jak hledat a najít souladnost všeho duchovního, jak najít – jeho slovy – hlubinu bezpečnosti. T.G.Masaryk
Kde se narodil náš největší pobělohorský exulant s jistotou nevíme: snad v Uherském Brodě, snad v Nivnici, snad v Komně. Záhy osiřel, na bratrskou latinskou školu v Přerově se vinou netečnosti svých poručníků dostal až v 16 letech. Učitelé rozpoznali jeho nadání a umožnili mu studia na protestantských universitách v Herbornu a v Heidelberku. Po návratu působil jako učitel v Přerově a pak jako bratrský kněz ve Fulneku.
Léta 1618-1621 jsou relativně nejklidnější dobou jeho života. Po nástupu pobělohorské persekuce a násilné rekatolizace je už jen pronásledovaným psancem. Fulnek byl španělským vojskem vypálen, Komenského knihovnu jezuiti veřejně na náměstí spálili. Manželka a dvě malé děti umírají na mor. On sám se skrývá na statcích pana ze Žerotína v Brandýse n.Orl., pak u pana Sádovského v Bílé Třemešné v Podkrkonoší. Tady zahájil svou proslulou pedagogickoreformní spisovatelskou činnost, přípravné práce a koncepty k později dokončeným dílům, jako byla Didaktika, Informatorium školy mateřské, Brána jazyků otevřená, Svět v obrazech aj. Pod novými hrozbami Ferdinandova brutálního Obnoveného zřízení zemského z r.1627 opouští vlast a počátkem r.1628 se usazuje v polském Lešně, středisku exulantů pro víru již od předchozího století.
Touhu po harmonii poznání a života přinesl si mladý Jan Amos již ze studií. Skutečnost však shledal plnou disharmonie, plnou strastí, ohrožení a neštěstí. Ani před Bílou horou nebyl jeho život idyla, protihabsburské povstání a zápas o víru byly v proudu (Retuňk proti Antikristu, 1617), sociální poměry byly tíživé (Listy do nebe, 1619), odmítavé stanovisko k povstání ze strany prvního šlechtice Moravy, pana Karla st. ze Žerotína, bylo nepochopitelné (jemu, ochránci Bratří, dedikoval Komenský svůj slavný Labyrint světa a ráj srdce,1623); lidský osud se podobal zmítanému vraku, pronásledovanému morem, hladem, povodní, válkou, hrůzou a strachem z přírody, lidí i nelítostného Boha (Truchlivý, 1622-4). Klamy a podvody, kořistění a loupeže. Nelze vypočítat všechny druhy zla a marnosti, které Komenský líčí ve spisech z období před odchodem z vlasti. Říká se jim útěšné, ale jsou zoufalé, svědčí o hluboké vnitřní krizi, kterou Komenský vlivem bouřlivých událostí třicetileté války (začala, když mu bylo 25 let), vlivem osobního pronásledování a neštěstí rodiny, církve i národa procházel.
Krizi překonal až v exilu činorodou energií, prací pro zlidštění světa cestou vševědy, všenápravy a školy, která by se měla stát „dílnou lidskosti". Komenského projekty získaly evropský věhlas, a tak byl r.1641 pozván anglickým parlamentem do Londýna, pracovat na statutu akademie věd. Občanská válka však uskutečnění záměru překazila. Tehdy dostal Komenský tři nabídky - z Francie, řešit podobný úkol, jako měl v Anglii, z Ameriky, stát se rektorem Harvardské koleje, a ze Švédska, reformovat školství. Komenský přijal švédskou nabídku, protože v ní viděl šanci diplomaticky přispět k tomu, aby se Švédové v evropském konfliktu zasadili za osvobození českých zemí.
Víra v možnost mírové koexistence národů orientace katolické, luterské a reformované, víra v jednotu zlidštělého světa ho neopouštěla, i když jeho dočasné naděje byly postupně zklamávány a vestfálský mírový diktát (1648) škrtem pera nadobro zrušil svět české reformace a českou zemi vymazal z mapy evropského protestantismu. Stala se bezprávnou kolonií bašty katolicismu, teokratické, netolerantní, despotické monarchie,ve službách cizí, Habsburské dynastie.
Konec 30leté války zastihl Komenského opět v Lešně jako biskupa Jednoty. A když vestfálský mír definitivně zmařil naděje exulantů na návrat do vlasti, napsal Komenský Kšaft umírající matky Jednoty bratrské (1650). Biblicky vážným slovem tu jako poslední biskup odkazuje národu, co měla jednota nejdražšího: lásku k pravdě, k národu, k rodnému jazyku, ke škole a vzdělávání mládeže. Věří, že „po přejití vichřic hněvu Božího – vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“. Kšaft byl v dalších stoletích mnohokrát vydán. Jeho památnými slovy zahájil prezident Masaryk své prvé poselství k osvobozené vlasti (1918), aby ukázal, jak se po staletí touha Komenského a mnoha jiných věrných předků naplnila.
R. 1650 odešel Komenský na pozvání sedmihradského knížete Rákocziho do Blatného Potoka, aby tu vybudoval pansofickou školu podle svého projektu. Po 4 letech se naposled vrátil do Lešna.
Zde ho krutě zasáhl švédsko-polský válečný konflikt. Lešno bylo před postupujícími Švédy jako „sídlo kacířů" polskými katolíky zničeno a vypáleno, on sám ztratil dům, všechen majetek, písemnosti, a zvláště materiál k obrovskému slovníku Poklad jazyka českého, který shromažďoval téměř 50 let.
Posledních 14 let života pobýval Komenský v Amsterodamu,kde mu útočiště poskytl syn dávného příznivce Ludvíka Geera, Vavřinec Geer. Tady dokončoval, pořádal a připravoval k vydání v latinském jazyce své spisy, kterých je na 150. Hlavní soubory jsou Opera didactica omnia, od dob svého vzniku až po současnost všeobecně uznávaná součást klasické evropské pedagogiky, a Obecná porada o nápravě věcí lidských, teprve v minulém století, doceněna jako velmi aktuální. Má 7 dílů, první 2 vyšly r.1662, zbývajících 5 však bylo objeveno až r.1935. Dílo podivuhodně souzní se současnými projekty trvale udržitelného života. J.A. Komenský zemřel v 78 letech a je pochován v Naardenu, na místě, které zakoupila a na němž vybudovala k jeho poctě museum první Československá republika.
Sledujeme-li vývoj naši komeniologie od zakladatelského činu F. Palackého, který r. 1829 publikoval o Komenském dva články, zjišťujeme zajímavé, zpravidla společenskohistorickou situací podmíněné hodnotící akcenty a preference. A tak je Komenský postupně pojat jako důkaz o velké české minulosti, jako českobratrský humanista - předchůdce humanity osvícenské a moderní, jako trpitel, který pro víru, splývající s národním přesvědčením, musel opustit vlast a žít životem psance.